Stupnice obtížnosti ferrat

Co se hodnotí?

Základem hodnocení je technická, silová obtížnost a celková obtížnost z hlediska objektivního horského nebezpečí. Proto se hodnotí charakter túry, nadmořská výška, délka výstupu, náročnost nástupu k ferratě i sestup do údolí, možnost sněhových polí, pravděpodobnost nebezpečí od padajících kamenů, nebezpečí v případě bouřky nebo zvratu počasí a také možnosti únikových cest.

Šestistupňová škála A–F

Ve východních Alpách i u nás a na Slovensku[1]  se používá několik stupnic, podle lokality. V Rakousku se začala používat a později se hodně rozšířila šestistupňová řada A – F, kterou zavedlo kdysi  vydavatelství Schall Verlag ve svých průvodcích a také se s ním setkáte v současných prvotřídních průvodcích Alpinverlag i na vynikajícím webu bergsteigen.at. Tato škála přesně definuje jednotlivé stupně a lze si tedy lépe představit, jak těžká cesta bude. Samozřejmě s rostoucím počtem přelezených zajištěných cest získáváte přesnější měřítko.

Další, hlavně v Německu a ve Švýcarsku používanou stupnici zavedl Paul Werner. Stupně jsou podobné, KS1 (nejlehčí) až KS6 (extrémní).  

A – jednoduché (KS 1)

Zkušený ferratista nebo lezec s jistým krokem a dobrou rovnováhou se na takových cestách obejde bez jištění, ale není to správné – může ho zasáhnout například padající kámen... Exponovaná místa jsou ojedinělá a snadno zvládnutelná. Železné kramle pomáhají i v méně prudkých pasážích. Žebříky jsou mírně nakloněné (delší) nebo svislé (kratší). Terén poskytuje dostatek tutových stupů a chytů. (s výjimkou žebříků přes skalní stupně). Pro malé děti a začátečníky se hodí dojištění lanem.

B – mírně obtížné (KS 2)

Některé pasáže jsou už exponované a silovější. Měřeno horolezeckou optikou jde o skalní terén obtížnosti 2 – 3. Strmější skalní terén, svislé delší žebříky, železné stupy nebo kramle.  Děti i začátečníci se neobejdou bez kompletní jistící výbavy. Pro jistotu se hodí krátké lano na dojištění.

C – obtížné (KS 3-4)

Celá ferrata vede exponovaným strmým terénem a místy je silově náročná. Časté svislé úseky jsou zajištěné jen ocelovým lanem, bez umělých stupů. Kolmé žebříky, kramle a stupy, mohou být pro lezce nižší postavy hůře dosažitelné. Horolezecký terén obtížnosti 3–4 UIAA. Méně zkušení ferratisti a děti by měli takovou ferratou lézt často s podporou doplňkového jištění.

D – velmi obtížné (KS 5)

Via ferrata v exponované a strmé skále. Delší svislé pasáže, místy až převislé, silově náročné cesty sportovního charakteru. Stupy a kramle a mohou být daleko od sebe. Předpokladem je trénovanost, přesněji lezecká a fyzická vyspělost lezce. Cesty obtížnosti D jsou vhodné jen pro zkušené, pro začátečníky a děti jsou nevhodné. Doporučujeme boty s kvalitní podešví (ideálně Vibram), která má v oblasti špičky vyztužení, podobající se lezečkám.

E, F, G – extrémně obtížné (KS 6)

Extrémně silově náročné cesty, vyžadující jistotu kroku (často v lezeckých botech) v exponovaném terénu. Určeno pro specialisty a fajnšmekry. Tento stupeň obtížnosti se vyskytuje na zajištěných cestách velmi zřídka, obvykle v podobě varianty, kterou lze oblézt lehčí cestou. Ve zvýšené míře platí všechny charakteristiky popsané u obtížnosti D. Ojediněle se objevují „gymnastické”, velmi převislé úseky, klasifikované jako „F". Např. jeden úsek na oblíbené ferratě Postalmklamm v Solné komoře. Na ostrově Gran Canaria dokonce postavili ferratu obtížnosti G.